Česká národní banka je garantem a vykonavatelem naší ryze státní monetární (měnové) politiky. Může používat svoje měnově-politické nástroje na míru našeho státního celku a zohledňovat při používání těchto nástrojů specifika naší národní ekonomiky. Může tak lépe bojovat proti inflaci, případně ovlivňovat kurz koruny vůči cizím měnám podle potřeb české ekonomiky.

Pokud bychom přijali euro, tyto výlučné pravomoce České národní banky by zanikly. O všech měnově-politických opatřeních by rozhodovala Evropská centrální banka v Bruselu, která se svoje opatření (často neúspěšně) snaží přizpůsobovat celé eurozóně a nezohledňuje při tom potřeby pouze jedné konkrétní země.

Zadlužení zemí eurozóny se pohybuje okolo 90 % jejich ročního HDP. Zadlužení České republiky vykazuje zhruba poloviční hodnoty, nedosahuje ani 45 % ročního HDP České republiky. Zpravidla platí, že čím je větší zadluženost zemí, používajících danou měnu, tím více klesá důvěra investorů v cenné papíry denominované v dané měně. Čím větší zadlužení totiž existuje, tím více roste pravděpodobnost, že daná země či mezinárodní uskupení nebude schopná(é) splatit své finanční závazky, jelikož obsluha státního dluhu představuje významnou nákladovou položku ve státních rozpočtech předlužených zemí.

Eurozóna má navíc tu nevýhodu, že v ní funguje pravidlo „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Znamená to tedy, že pokud by se dostala země platící eurem do bezvýchodné finanční situace (na pomezí bankrotu), dopad této situace by pocítily i všechny ostatní země eurem platící. V lepším případě ve formě prudkého oslabení měny a nutnosti zabránit krachu prostřednictvím poskytnutí půjček dané zemi, v tom nejhorším případě i krachem celého projektu evropské měny. Pro ilustraci, poměr státního dluhu vůči HDP: Řecko: více než 160 %, Itálie: více než 140 %, Francie: více než 110 %, Španělsko: téměř 110 %, Portugalsko: více než 105 %, Belgie: více než 105 %.  

Po přijetí eura by se Česká republika stala členem Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), do něhož přispívají členské země eurozóny. Tento stabilizační mechanismus má fungovat jako základna pro jakousi „dluhovou brzdu“ v případě, kdy by se některá členská země dostala do finančních potíží, a nebyla tak nebyla schopná splácet svoje závazky věřitelům. Čím více je daná země zadlužená (viz předešlý bod), tím více roste pravděpodobnost, že k tomuto stavu může dojít. Výplatu z ESM již v minulosti čerpaly Irsko a Španělsko (2013), Portugalsko (2014), Kypr (2016) a Řecko (2018).

Celková suma vloženého kapitálu do ESM od členských zemí eurozóny, která slouží jako záruka pro dluhopisy ESM denominovaných v eurech, dosahuje více než 80 miliard eur. Jelikož se tento vložený kapitál odvíjí od populace a HDP dané země, můžeme předpokládat, že bychom jakožto Česká republika byli povinni do tohoto fondu vložit o něco větší částku než Portugalsko, jehož populace a HDP se blíží tomu českému. Portugalsko do tohoto fondu vložilo více než 2 miliardy eur (více než 50 miliard korun). Tento vklad ale slouží pouze jako jakási garance pro fungování ESM. Historie však ukázala, že pokud se členská země eurozóny dostane do dluhového problému, který by mohl vyústit až v bankrot, musí se na záchraně podílet země platící eurem přímo. Země eurozóny společně s Mezinárodním měnovým fondem půjčili Řecku, aby zabránili jeho bankrotu, již více než 260 miliard eur (6,5 bilionů korun).

Historie československé koruny sahá až do roku 1919 a je neodmyslitelně spjata s vyvrcholením národního obrození a založením samostatného Československa. Stejně jako byla tehdy československá koruna symbolem Československa a jeho státní a národní suverenity, je i dnes koruna česká symbolem nezávislé a suverénní České republiky.

Vyvázání se ze struktur multinárodnostního Rakousko-Uherska bylo úspěchem, o který usilovali naši předkové a významní národní obrozenci po více než sto let. Samostatná měna byla nedílnou součástí tohoto úspěchu. Nedopusťme, aby snahy našich předků vyšly nazmar a nepředávejme svoji národní výsadu v podobě samostatné měny zpět do rukou dalšího multinárodnostního svazku.

Kurz české koruny v režimu flexibilního měnového kurzu se odvíjí podle současného stavu české ekonomiky. Je tedy jakýmsi indikátorem jejího stavu. Zjednodušíme-li to, pokud panuje v zemi zdravé ekonomické a politické prostředí, nízká inflace, zemi se ekonomicky daří a má nízké zadlužení (a díky tomu i vyšší důvěru investorů), kurz koruny má tendenci růst (apreciovat) oproti kurzu měny země nebo uskupení, kterému se daří méně.

Pokud se naopak české ekonomice nedaří, kurz měny má tendenci oslabovat (depreciovat) vůči cizím měnám. Ze slabší koruny však mohou těžit exportéři, jelikož pomáhá zvyšovat odbyt zboží v zahraničí. Zatímco je tedy zeslabující kurz koruny indikátorem horšího ekonomického stavu naší země, slabší kurz zároveň pomáhá oživit naši proexportně orientovanou ekonomiku a zvyšovat HDP prostřednictvím napomáhání zvyšování čistého exportu (a kladného salda obchodní bilance obecně).

Častým argumentem zastánců eura je tvrzení, že přijetím eura by vzrostla životní úroveň obyvatel České republiky. Toto tvrzení se vždy zakládá pouze na nejistých prognózách, a nemohou tak logicky vycházet z reálných dat. Pokud bychom nahradili českou korunu eurem, je pravdou, že českým exportérům do zemí eurozóny by odpadlo kurzové riziko, zde však mluvíme jak o kurzových ztrátách, tak i o kurzových ziscích. Neznamenalo by to tedy nutně zlepšení jejich finanční situace. Zároveň pouhá změna platidla také automaticky nemusí znamenat větší ochotu zemí eurozóny obchodovat s Českou republikou. Pravdou také je, že by českým občanům ubyly starosti při cestování do zemí eurozóny, protože by nemuseli směňovat koruny za eura. Ve stejném duchu by ubyly i starosti turistům ze zemí eurozóny, cestujícím do České republiky.

Tím ale výhody zavedení eura končí. A tyto výhody jsou natolik marginální a nepodstatné, že nemohou v žádném případě vyvážit všechny nevýhody, které by přijetí eura pro Českou republiku přineslo. Argument zastánců eura o „větší politické propojenosti s Evropskou unií“ je argument proti národní suverenitě a soběstačnosti České republiky. Ani v době socialismu nebylo Československo ovládáno a propojeno se Sovětským svazem a zeměmi RVHP natolik, abychom přijali společnou měnu (např. rubl) a odevzdali tak zbytky naší suverenity do rukou Moskvy.